IRSKÝ TERIÉR
ZEMĚ PŮVODU: Irsko
DATUM ZVEŘEJNĚNÍ PŮVODNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 16.03.1990
VYUŽITÍ: Všudypřítomný sedlácký pes, rodinný společník, hlídač s naprostým pohrdáním nebezpečím či zraněním, lovecký pes.
KLASIFIKACE FCI: skupina III. teriéři, sekce 1 vysokonozí a středně velcí teriéři, bez pracovní zkoušky.
STRUČNÝ PŘEHLED VÝVOJE: Z Irska pocházejí čtyři plemena teriérů, která se dosti značně liší od teriérů na kontinentu či v Anglii. Pes, který je nyní oficiálně nazýván irským teriérem, je pravděpodobně nejstarší z irských plemen teriérů, avšak záznamy jsou tak vzácné, že by bylo značně obtížné tento názor přesvědčivě prokázat. Barva irského teriéra nebyla do 80. let 19. století pevně stanovená. Vedle červených jedinců existovali rovněž psi černí s pálením nebo někdy i žíhaní. Na konci 19. století vznikly snahy vyřadit černé psy s pálením a žíhané psy, takže s nástupem 20. století měli již všichni irští teriéři červenou srst. Červeně zbarvený irský teriér se brzy objevil na výstavách v Anglii a ve Spojených státech, kde byl s nadšením přijat. Pověst irského teriéra se dále rozrostla během první světové války, kdy byl uprostřed válečné vřavy používán jako posel, čímž prokázal jak svou inteligenci, tak svou nebojácnost.
První klub tohoto plemene byl založen v Dublinu 31. března 1879. Irský teriér se stal prvním představitelem skupiny teriérů, kterého English Kennel Club na konci 19. století uznal jako původní irské plemeno. Irský teriér si nezaslouží svou pověst, že se často pouští do potyček s jinými psy, a to dokonce někdy i ve výstavním kruhu. Vyžadují-li to okolnosti, dokáže být irský teriér krutý a nelítostný, avšak je to laskavý společník, kterého lze snadno vycvičit. Je přesně takový, jak byl kdysi popsán: “strážce chudáka, přítel sedláka a miláček gentlemana”.
CELKOVÝ VZHLED: Pes musí působit aktivním, živým, pružným a houževnatým dojmem. Musí mít dostatek substance, zároveň však nesmí být nemotorný, neboť jeho podstatu tvoří rychlost, vytrvalost a síla. Irský teriér nesmí být “tupý” ani “těžký”, nýbrž by měl být stavěn na “liniích rychlosti”, představujících elegantní “sportovní typ”. CHOVÁNÍ / POVAHA: Irský teriér je hravý a dokáže si zjednat respekt u ostatních psů, je však také pozoruhodně oddaný, má dobrou povahu a je laskavý k člověku. Je-li však napaden, projeví odvahu lva a bude bojovat až do úplného konce.
HLAVA: Dlouhá, bez vrásek.
LEBEČNÍ ČÁST:
Lebka: Plochá a mezi ušima dosti úzká; směrem k očím se mírně zužuje.
Stop: Z jiného pohledu než z profilu sotva viditelný.
OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nos: Musí být černý.
Pysky: Měly by být dobře přilehlé a na vnější straně téměř černé.
Čelisti: Musí být silné a osvalené, jejich délka musí umožňovat dobré uchopení.
Zuby: Měly by být silné, rovné, bez zánětů; horní zuby mírně překrývají spodní zuby.
Líce: Nepříliš plné. Pod očima by se měly mírně “ztrácet”, aby neměly vzhled chrta.
Oči: Měly by být tmavé, malé, nevystouplé a plné života, s ohnivým a inteligentním výrazem. Žluté nebo světlé oko je nanejvýš nežádoucí.
Uši: Malé, ve tvaru písmene V, přiměřeně silné (tlusté), správně nasazené na hlavě a překlopené dopředu těsně k lícím. Horní linie ohybu ucha by měla být zřetelně nad úrovní hlavy. Ucho visící po straně hlavy, jako např. u ohaře, není pro irského teriéra charakteristické. Polovztyčené ucho je ještě méně žádoucí. Srst na uších by měla být krátká a tmavší, než je barva srsti na těle.
KRK: Měl by být dosti dlouhý a postupně se rozšiřující k ramenům, správně nesený, kůže bez laloku. Po obou stranách krku bývá mírné zvlnění, které dosahuje téměř k základně ucha. TĚLO: Mělo by být symetrické, ani příliš dlouhé, ani příliš krátké.
Hřbet: Měl by být silný a rovný, bez známek ochablosti (povolení) za rameny.
Bedra: Svalnatá a velmi mírně klenutá. Fena může být v bedrech mírně delší než pes.
Hrudník: Hluboký a osvalený, ne však plný či široký. Žebra dosti pružná, spíše hluboká než oblá, náležitě uložená vzad.
OCAS: Měl by být nasazen dosti vysoko, nesen čile, avšak ne nad hřbetem nebo přetočený. Měl by být patřičně silný a plný a dosti dlouhý – odpovídající je kupírování na 3/4 délky. Ocas je hustě porostlý hrubou srstí, která není roztřepená, ani přerostlá (bez vlajky). KONČETINY: Oba páry končetin by se měly pohybovat přímo dopředu.
HRUDNÍ KONČETINY: Nohy přiměřeně dlouhé, dobře vybíhající z ramen, dokonale rovné, s řádně vyvinutými kostmi a svaly.
Ramena: Musí být jemná, dlouhá a šikmo uložená do zad.
Lokty: Pohybují se volně po stranách.
Nadprstí: Krátká a rovná, téměř neznatelná.
PÁNEVNÍ KONČETINY: Měly by být silné a svalnaté.
Stehna: Mocná.
Kolenní klouby: Středně zaúhlené, nevytočené.
Hlezna: Nízko u země.
TLAPKY: Měly by být silné, středně okrouhlé a přiměřeně malé; prsty klenuté, nevytočené, ani vtočené. Nejvíce žádoucí jsou černé drápy. Polštářky silné, nerozpraskané, bez rohovitých výrůstků.
CHŮZE / POHYB: Hrudní i pánevní končetiny jsou vedeny přímo vpřed a souměrně, lokty se pohybují souběžně s osou těla, po stranách volně; kolenní klouby nejsou vytočené, ani vtočené.
OSRSTĚNÍ
SRST: Měla by být hustá a drátovitá, jakoby rozlámaná, avšak přiléhající. Jednotlivé chlupy rostou tak hustě a blízko u sebe, že když je rozhrneme prsty, není vidět kůže. Srst není měkká, ani hedvábná, a není tak dlouhá, aby zakrývala obrys těla, zejména u pánevních končetin. Srst není zvlněná, ani kudrnatá. Srst na obličejové části je stejná jako na těle, ale krátká (zhruba 6 – 7 mm), téměř hladká a rovná. Nepatrný vous tvoří jedinou dlouhou srst (dlouhou pouze ve srovnání se zbývající srstí), která je přípustná a také charakteristická. “Kozí bradka” naznačuje, že osrstěním prostupuje hedvábná a celkově špatná srst.
Nohy jsou bez praporců a jsou stejně jako hlava porostlé srstí, jež je kvalitou stejná jako na ostatním těle, avšak není tak dlouhá.
BARVA: Měla by být jednotná, nejvíce preferovaná je jasně červená, červeno-pšeničná nebo žlutočervená. Na hrudi a tlapkách se někdy objevuje bílá – na tlapkách je však více nežádoucí než na hrudi, neboť u jednobarevných plemen se často objevuje malé množství bílého zbarvení.
VELIKOST A HMOTNOST:
Kohoutková výška: Přibližně 45 cm.
Hmotnost: psi 12,25 kg, feny 11,4 kg.
Bez ohledu na výše uvedenou požadovanou hmotnost se především jedná o celkový vzhled a jestliže je pes přerostlý nebo nedorostlý, je to v kruhu snadno patrné, ať již je jeho hmotnost jakákoli. Skutečná hmotnost se tudíž bez ohledu na ostatní zřetele nesmí stát utkvělou myšlenkou, neboť pak by se do popředí mohl dostat typově špatný pes. Například poměrně malý, těžce stavěný a nemotorný pes – který nepředstavuje to, co je žádoucí – může snadno mít standardní nebo vyšší hmotnost, zatímco jiný pes, který je dlouhonohý, nemá nezbytnou substanci a jeho linie připomínají vipeta – to znamená, že také není tím, co je žádoucí – může mít přesnou nebo nižší hmotnost, což potvrzuje fakt, že i když je nutno mít standardní hmotnost neustále na paměti, nepředstavuje tato hmotnost při posuzování “poslední slovo”. Nejdůležitější je vybrat pokud možno jedince se všeobecně uznávanou velikostí, kteří mají ostatní nezbytné charakteristické rysy.
VADY: Každou odchylku od výše uvedených požadavků je třeba považovat za vadu a míra závažnosti, s jakou by se mělo na tuto vadu pohlížet, by měla být přímo úměrná stupni odchylky.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
Nos: Jiná barva než černá.
Čelisti: Zjevný předkus nebo podkus.
Barva: Každá jiná barva než červená, žlutočervená nebo červeno-pšeničná. Malý bílý znak na hrudi je přípustný stejně jako u ostatních jednobarevných plemen.
Tlapky: Rohovité výrůstky nebo praskliny na polštářkách.
POZNÁMKA: Psi by měli vykazovat dvě zřetelně normální varlata, plně sestouplá v šourku.
